Člověk tvůrcem hospodářských dějin - část III.
Pídíme-li se po alfě a omeze - po významu peněz, je pro nás zajímavé období husitské revoluce. Husitské revoluční hnutí s sebou přináší do té doby s vývojem kultury nepoznanou a na svoji dobu absurdní myšlenku společného vlastnictví. Vzpomeňme na Tábor, kde příchozí odkládali svůj peněžitý majetek ve prospěch ostatních do velkých kádí. Rovněž u husitů se můžeme poprve v historii české měny setkat s oficiálními kreditními platidly. Je otázkou do jaké míry byl tento záměr realizován s přesně vytyčeným cílem zavést měděné groše a haléře (flůtky) a do jaké míry si jeho realizaci vynutil nedostatek drahého kovu. Jisté ale je, že zde poprve společnost přebírá záruky za hodnotu mince, kterou ale in natura ta která ražba postrádá a je tedy poprve zpochybněna zásada všeobecného ekvivalentu.
Zajímavé je sledovat i hnací mechanismus jednotlivých evropských peněžních reforem. S rozvojem obchodu vzrůstaly postupně ceny všeho zboží. Na konci 13. století nestačila již drobná peněžní jednotka, jakou byl denár, krýt potřebu běžného obchodu. Proto vznikly ve Francii hrubší stříbrné mince zvané grossi tournensis, jež se staly záhy vzorem k zaražení slavného grossi pragenses. I předchozí denárová měna, navazující na mincovnictví římského impéria vznikla na území Francké říše pod vlivem dynastie Karlovců.
Potřeba směny vzrůstala tou měrou, že již ve 13. století vzniká v Itálii po delší přestávce nová zlatá mince - florén. Ta měla cca 15ti násobnou hodnotu groše. Záhy se objevuje snaha diferencovat nedostatek zlata a zlatých mincí, které se mezitím staly mezinárodně uznávaným platidlem, prostřednictvím ekvivalentních nominálů stříbrných. Tak vznikla v Itálii v roce 1472 první skutečně ražená lira (dosud pouze početní jednotka). Později se šíří tento trend i do Tyrol a do Saska, odkud bere svůj vzor i český - jáchymovský tolar. Těžká stříbrná mince vznikla ze snahy hrabat Šliků z Bassanu, která držela ostrovské panství, kde se ke konci druhého desetiletí 16. století našla nedozírná a přebohatá ložiska stříbronosných rud. Její název - tolar - je odvozen z německého Joachimsthal = jména města Jáchymova. Tolar byl pak po dalších čtyřista let vedoucím peněžním nominálem většiny evropských zemí a od tohoto pojmenování je odvozeno i označení pro americké dollary.
Z toho co bylo řečeno vidíme, že mince chápali současníci jako zboží. V principu stále přetrvávalo po celé období kulturních dějin světa směňování zboží za zboží: stříbro za látky, stříbro za jídlo, stříbro za šperky, stříbro za suroviny, brzy vedle stříbra stojí v popředí zájmu obchodníků i zlato. Že ono stříbro nebo zlato neslo formu raženého kovu není tomuto tvrzení nikterak na závadu. Nutno však podotknout, že ne každý mincovní pán dbal o dobré zrno svých mincí. Jelikož jsme zmínili zbožní formu peněz, je logické, že oběh mincí, tedy stříbra, toho kterého panovníka neměl pouze omezeného - teritoriálního rozsahu. Všechny mince byly berné všude, alespoň zpočátku, kdy měla většina z nich relativně téhož základu v hodnotném kovu.
Později, kdy se mince stává předmětem kořistnických praktik panovníka, uzavírá se nejprve oběh nehodnotných mincí v hranicích státu. Brzy nato se však setkáváme s poněkud absurdním úkazem, jenž byl poprvé zformulován počátkem 16. století a dnes je znám pod názvem Kopernik - Greshamův zákon. Jeho platnost je založena na poznání, že hodnotná mince je vytlačována z peněžního oběhu mincí méně kvalitní a to i navzdory zákonům a nařízením oběh takových mincí zakazujícím. Sir Thomas Gersham jej formuloval takto: "Bad money drive out good.". Není to jev nelogický vezmeme-li v úvahu v historii běžnou praxi získávání kovu pro výrobu mincí. Nejsnazší cestou bylo totiž přetavení cizích kvalitních mincí a jejich kovu pak následně použít pro vlastní mince méně hodnotné. Tak přibývalo postupem času mincí téměř měděných a pouze v malé hodnotě berných na úkor ražeb jakostních.
Tuto, zejména pro chudinu nepříjemnou skutečnost vykompenzovalo až zavedení oficiálních kreditních platidel v polovině 18. století. Nové měděné mince a papírové bankocetle byly zpočátku přijímány s rozpaky, avšak jak dnes vidíme, staly se natolik běžnými, že si dovedeme jen stěží představit člověka, který by se v současnosti pídil po obsahu drahého kovu v minci, kterou dostává v obchodě.
Zvláštní otázkou, vskutku hodnou filosofického zamyšlení, je vzájemný vztah peněz a náboženství, respektive peněz a církve. Na první pohled mají vedle materiálních imperativů církve jakožto instituce tyto dva subjekty jen pramálo společného. Pohleďme však na tuto problematiku detailněji:
Náboženství se vyvíjelo tou měrou, jak rychlý byl kulturní růst toho či onoho národa respektive kmene. Nemám pochyb o tom, že člověk v naléhavé potřebě rozumově vysvětlit a zdůvodnit rozličné přírodní úkazy, bez znalostí fyziky a chemie, došel k poznání bohů. Nechceme zde ale obšírně rozebírat teorii náboženství, toliko však musíme ukázat, že nejednotnost v nejstarších (pohanských) náboženstvích bere svůj původ v izolovanosti kmenů. Národy pokrokovější rozvinuty již ve vyspělé civilizace poznaly mince jako prostředek směny. Kmeny v té době žijící ještě na nižším stupni vývoje často přicházeje do styku s penězi, uctívají jich jako modly.
Zejména u Slovanů žijících na našem území setkáváme se zhusta s tzv. obolem mrtvých. Jde o mince vkládané mrtvému do dlaně či do úst. Proč tak naši předkové činili je předmětem četných hypotéz. Jedna z nich tvrdí, že peníz byl dán mrtvému do hrobu proto, aby ten mohl zaplatit převozníku přes řeku mrtvých. Dává je tedy do souvislosti s mytologickou tradicí. Takové vysvětlení však mlčky předpokládá znalost platební funkce peněz u lidí, kteří mrtvému obol do hrobu vkládali.
Z podobného - náboženského důvodu vhazovali lidé odedávna mince do studní a studánek, protože zato věřili v náklonnost božstva. Podobných úkazů dokumentujících vzájemný vztah náboženství a peněz bychom nalezli nespočet.
Co ale vztah církve a peněz!? Kurie je od počátků vzestupu své politické moci skrze úřad biskupa římského - papežství - studnicí poznání nevyzpytatelnosti. Představitelé vysokého kléru i řadoví kazatelé zpravidla brojí proti penězům jako vynálezu ďábla. Ve stejný okamžik však stovky papežských kollektorů snad ve všech zemích Evropy shánějí platy patřící podle zvyklosti každoročně Papeži. Když obchod přijal jako mezinárodně platnou a vysoce ceněnou minci zlatou, ani papežští kollektoři jiného peníze nechtěli přijímat, než rozličné florény, dukáty a uherské či rýnské zlaté. Nejen Papež skrze své výběrčí přijímal jménem svaté církve četné platy. Snad každá kapitula, ba i každá fara počítala ve svých příjmech vedle těch z feudálního pozemkového vlastnictví, kterým církev ve středověku disponovala, i s penězi věřících.
Právě v období vrcholného středověku se začínají proti nezřízenému bohatnutí církve, proti nestřídmému životu příslušníků kléru ozývat první kritické hlasy. Hranice ale vzápětí většinu z nich umlčela stejně rychle jako např. českého kazatele Mistra Jana Husa. Jeho smrt na hranici však měla jak pro církev, tak i pro celý tehdejší křesťanský svět dalekosáhlé následky.
Církev ale nejen peníze přijímá ve formě nejrůznějších plateb jako desátku, obročí či odpustků, církev dokonce i sama vyrábí onen vynález ďáblův - sémě hříchu a neřesti. To přímo souvisí s mechanismem praktikovaným při obsazování úřadů arcibiskupských. Každý takový úřad byl ve své době srovnatelný s držbou nemalého světského panství. Dokonce i formálně tvořilo každé arcibiskupství se svými světskými statky, s poddanskými vesnicemi a s městy, s lesy a nedozírnými lány polí de facto feudální panství. Mezi sedmi říšskými kurfiřty - voliteli římskoněmeckého císaře jmenuje navíc významná právní příručka středověku - Saské zrcadlo (Sachsensiegel) vedle falckraběte rýnského, vévody saského, markraběte braniborského a krále českého i arcibiskupa mohučského, trevírského a kolínského. To ukazuje jak na vážnost arcibiskupského úřadu, tak i na hojnost světských statků, neboť voliteli císaře se mohla stát pouze říšská knížata disponující v říši značnými statky, které jim dodávají patřičné autority.
Tak jako k titulu knížecímu příslušelo odedávna svrchované právo mincovní - regál, jakožto vladařům příslušelo takové právo regální i arcibiskupům. Někdy razili svoje mince i pouzí biskupové; např. olomoučtí biskupové razili v mincovně na hradě Podivíně svoji minci patrně již ve dvanáctém století. Když si toto biskupství po delší přestávce vzpomnělo na své dávné mincovní privilegium nechalo si je v roce 1608 od císaře Rudolfa II. (1576 - 1612) potvrdit. Mince četných evropských arcibiskupství - Salzburg, Kolín, biskupství - Bamberg-Würzburg, Halberstadt, Chur, Mainz, Olomouc, Vratislav, nebo kapitul a opatství zejména pak tolarové nominály patří k nejkrásnějším ražbám své doby.
Autor: Ing. Jiří Hána, Ph.D.
Pro Numin.cz zpracoval: Ing. Michal Skalský
Autor: Redakce | 20. 10. 2014
Komentáře
Nejsou žádné komentáře