Základy notafilie - bankovky - základní charakteristika - typy bankovek

První bankovky - notafilie1

První formou peněz se staly všeobecné ekvivalenty nebo také komoditní (zbožové) peníze, které byly různé pro různé části světa a různé epochy. Ve starověkém Babylóně to bylo obilí, v Číně mušličky, staří Slované používali plátno a také v současné době se lze v některých věznicích setkat s používáním cigaret jako platidla. Ovšem v průběhu historie se jako nejvhodnější komodita pro tento účel ukázalo zlato. Bylo poměrně vzácné, dobře zpracovatelné, neomezeně trvanlivé a široce akceptované. Zlato bylo jako platidlo použitelné v jakémkoli stavu, ovšem z praktických důvodů se časem rozšířily mince, jejichž ražba měla potvrzovat ryzost a hmotnost daného kusu zlatého kovu.

Používání mincí se v průběhu věků stalo neefektivní pro manipulaci s většími částkami peněz a proto se začaly používat papírové peníze – bankovky. Hodnota těchto bankovek se odvozovala od množství zlata, které reprezentovala, bankovky byly tzv. kryté zlatem (representative money). Na rozdíl od dneška tedy měla každá banka právo emitovat své bankovky, původně pouze potvrzenky dokládající vlastnický nárok depozitora. Jednotlivé finanční domy sloužily především jako bezpečná uložiště takových zlata, každá bankovka musela být na požádání vyplacena v kovu. Neexistoval žádný emisní monopol centrální banky, neexistovala centrální banka nebo jiná regulační instituce, bankovní systém byl pouze jednostupňový.


bankovka Kuan je nejstarší známá bankovka na světě. vyrobena v Číně kolem roku 1380

Někdy se stalo, že vláda, aby mohla financovat válku, dovolila některé bance vytisknout více bankovek, než kolik bylo měnového kovu v jejích trezorech. Za normálních okolností by takový krok vedl všechny depozitory k runu na banku, a sice k překotnému pokusu vybrat své zlato dříve, než to udělají ostatní držitelé bankovek. Proto vláda obvykle osvobodila dotyčnou banku z nutnosti na požádání vydat komoditu, banka tedy mohla vytisknout více peněz bez nebezpečí bankrotu a oplátkou musela poskytnout půjčku vládě. Jinými slovy šlo fakticky o dodatečné zdanění, ke kterému přistoupila vláda, pokud se obávala nepopulárního zvyšování daňových sazeb. Při jedné z takových inflačních epizod vznikla i Bank of England, která navíc získala za své služby koruně i práva velmi podobná současným emisním monopolům centrálních bank.

Až do dvacátého století však byla takováto inflační období spíše výjimečná ve většině zemí Evropy, mír provázela deflace. První světová válka však představovala svého druhu přelom. Návrat ke zlatému standardu byl neúplný a špatně provedený, velká hospodářská krize navíc přinesla další nárůst státních intervencí do monetárních záležitostí, například občané Spojených států byli v roce 1933 zbaveni práva držet zlato, s výjimkou například sbírek vzácných mincí.


50 dalerů 2; bankovka Švédska vydaná v roce 1666

V průběhu 20. století tak ekonomiky jednotlivých států upouštějí od používaní zlatého standardu. Jako peníze nadále neslouží kov, ale samotné bankovky tištěné centrální bankou, které původně představovaly pouhou poukázku na zlato. Proto někdy bývají označované jako nekryté peníze. Zákony označující dané bankovky za zákonné platidlo a vynucující jejich používání slouží k zabránění konkurence jiných měn, ať už zlata či jiných. Jelikož na rozdíl od kovů není množství oběživa dnes nijak fyzicky omezeno, zažíváme mnohem vyšší míry inflace než v minulosti, jelikož centrální banky nejsou už omezeny v monetární expanzi. Zároveň současný dvoustupňový bankovní systém umožňuje produkci mnohem vyššího množství bezhotovostních peněz, než jak tomu bylo v minulosti, velká část měnové zásoby tedy už neexistuje v hotovostní formě.

Evropa se poprvé setkala s papírovými penězi zprostředkovaně ve třináctém století. To když ze svých cest přivezl čínské papírové peníze slavný cestovatel Marco Polo. Ve své době ovšem vzbudily pouze smích a bouři odporu. Důvěřovat obyčejnému papíru, penězům, které se dají zničit, se nikomu nechtělo. Kreditní peníze v té době neexistovaly ani v kovové podobě. Obchod se odehrával pouze prostřednictvím poctivého drahého kovu.

Bankovky se historicky vyvinuly z obchodních směnek- v případě předložení směnky byla původnímu majiteli vydána bankovka, kterou se banka zavazovala vyplatit při předložení určité množství zlata popřípadě určitou sumu.

Roku 650 našeho letopočtu byly první papírové peníze vydány za císaře Kao Tsunga (Čína), ale za všeobecnou měnu jsou uznány až v 10. století. Marco Polo roku 1298 píše že bankovky jsou v oběhu i v Persii a Japonsku.

Aby se nemusely vyměňovat pytlíky mincí, zavedli ve středověku evropští obchodníci takzvané úvěrové úpisy (= také dluhopisy). Od 17. století vydávaly takové úpisy přímo banky. V té době kovová platidla nestačila pokrývat prudký růst objemu transakcí v obchodním styku.


dluhopis holandské Východoindické společnosti, 16223

Začaly se používat směnky jakožto cenné papíry, ve kterých se jejich vydavatel zavazuje vyplatit držiteli určitou částku. Se směnkami se tak začalo obchodovat. Směnky měly v praxi několik nevýhod – byly vždy vypsány na pevnou částku a jejich reálná hodnota závisela na platební morálce konkrétního vydavatele (emitenta).

První evropské papírové peníze vznikly jako nouzové platidlo při španělském obléhání Moors v roce 1483. Existují o nich doklady, ale do dnešního dne se nezachoval jediný exemplář. Naproti tomu v roce 1574 byly v obleženém holandském městě Leyden vydávány kartonové nouzové mince, které se dochovaly v různých nominálech.

Teprve 300 let poté, co Marco Polo představil Evropě papírové peníze, vznikají na našem kontinentě první skutečné bankovky. Jsou jimi švédské Riksdalery (tolary) vydané v roce 1661. Ty vznikají kvůli devalvaci měděných mincí představených v roce 1644. Protože papírové peníze neměly žádnou vnitřní hodnotu (kromě hodnoty papíru), jejich hodnota závisela na krytí zlatem, stříbrem nebo jinými aktivy bank. Po případech mnoha státních bankrotů, kdy se hodnota mincí z obecných kovů a zejména bankovek snížila na zlomek jejich původní hodnoty, bylo nutné zvýšit důvěru veřejnosti k těmto penězům. V roce 1816 Velká Británie zavedla tzv. zlatý standard libry. Tento systém znamenal, že Bank of England, jako centrální banka, se zavázala vyměnit své bankovky kdykoliv na požádání za zlato. Později zlatý standard zavedly další státy (Německo – 1871, Francie – 1878, Japonsko – 1897, Spojené státy – 1890). Velká hospodářská deprese ve 30. letech 20. století způsobila konec zlatého standardu. Mezinárodní finanční svět se stal podstatně složitější.

Na africkém kontinentu se první bankovky používají od počátku 19. století. Za vůbec první papírové platidlo se považuje bankovka o nominální hodnotě 1.000 reisů, vydaná Banco Nacional Ultramarino a tištěná společností Bradbury Wilkinson v Londýně v roce 1909. Bankovka byla používaná na dnešním území Angoly v období portugalské kolonizace tohoto území.


1000 reis;1909;A


R

Dnešní nejpoužívanější název pro papírové peníze není zcela přesný. Ne každé papírové platidlo je totiž bankovkou. Podle emitenta ,tedy instituce, která peníze vydává, rozlišujeme bankovky – peníze vydávané centrální bankou toho kterého státu nebo bankou k tomu oprávněnou, státovky – peníze vydávané přímo státem (velká část peněz z první republiky z období před založením centrální banky). Sběratelé dále narazí na nejrůznější poukázky (např.čínské poukázky na rýži), nouzová platidla atp. Fakt, že nějaké platidlo není bankovkou, však rozhodně nesnižuje jeho zajímavost a mnohdy ani hodnotu. Naopak. Některá nouzová platidla vydávaná například městy, nebo taková, která platila na omezených územích (třeba zajatecké tábory, koncentrační tábory ) mohou svou vzácností opravdová platidla hodnotově převyšovat. A to i přes to, že jejich výtvarné pojetí často skutečně odpovídá stavu nouze, ve kterém vznikly. Může se jednat o velice nákladné záležitosti.

Typy bankovek

V dnešní době rozvoje technologií a současně výrazného vzestupu různých forem padělání peněz se značně mění pohled na výrobu papírových platidel, bankovek. První variantou klasické bankovky byla bankovka papírováA. Na výrobu papírových bankovek se používá kupř. univerzální bankovní papír HP Universal Bond Paper 594 mm x 91,4 m (Q8004A). Tisk bankovek je poměrně složitý výrobní proces, od vytvoření návrhu po realizaci. Důležité pro sběratele bankovek je ovšem orientovat se v některých prvcích bankovek, které tvoří skupinu tzv. nezaměnitelných identifikátorů (viz dále). Dalším typem bankovek jsou bankovky plastovéB1. První zemí, která začala vydávat v roce 1988 plastové bankovky byla Austrálie (1988) s tím, že od roku 1996 má z plastu všechny nominální hodnoty.

Následovaly pak i další země jako Rumunsko, Nový Zéland, Vietnam, Brunea, mexiko, Nicaragua, Nigerie, Papua Nová Guinea, Singapur, Vanuatu a Haiti.

Řada dalších zemí jako Bangladéš, Brazílie, Chile, Čína, Costa Rica, Indonesie, Dominikánská republika, Guatemala, Honduras, Hong Kong, Indie, Izrael, Kuvajt, Malajsie, Nepál, Paraguay, Solomonské ostrovy, Srí Lanka, Tchajwan, Zambie a Ostrov Man vydaly jen jednu nebo dvě bankovky, převážně vyšší hodnoty z plastu a další nominální hodnoty vydává nadále na klasickém bankovním papíře. Plastové bankovky se dají se vyprat, zmačkat, srolovat a naopak nemohou zplesnivět nebo se roztrhnout. Výčet výhod umělohmotných bankovek jim pomáhá při jejich úspěšném tažení světem. Nyní obíhají plastová platidla už ve dvou desítkách států, což je přibližně desetina celosvětového počtu. Pokud ovšem oddělíme plastové bankovky od polymerových, je první plastovou bankovkou bankovka Fidži z roku 2007 (100 dolarů). Třetí variantou bankovek jsou bankovky polymerovéC.


Fidži, 100 dolarů; ND(2007);A
Jak již bylo řečeno výše, často se slučuje pojem plastová a polymerová bankovka. Z pohledu notafilie je za polymerovou bankovku chápána taková bankovka, která nese tzv. polymerové okno. Navíc je možné rozlišovat polymerovou bankovku obrazcovouC1 a polymerovou bankovku nominálníC2(numerická). Jde o členění podle přítomnosti či nepřítomnosti tisku, obrazu v samotném polymerovém okně.


polymerová bankovka obrazcová Orlovec říční; Zambie


polymerová bankovka nominální (numerická) 50 bathů; Thajsko

Poslední, čtvrtou variantou bankovek jjsou bankovky hybridníD. Jedná se o bankovky velice podobné bankovkám plastovým a polymerovým, jejichž výroba je však založena na odlišné technologii. Jako příklad můžeme uvést bankovky Bermud z roku 2009 a z afrického kontinentu bankovku Konga z roku 2010. Vlastnosti hybridních bankovek jsou prakticky shodné, jaké jsme uvedli výše u bankovek plastových či polymerových.


hybridní bankovka Bermudy;2009;A R


hybridní bankovka Kongo ;2010;A R

1 Notafilie je sbírání papírových platidel a nauka o nich. Pomocnou vědou historickou, jež zahrnuje také nauku o platidlech všeobecně (tedy i o bankovkách), je numizmatika.

2tolar sa šířil jako daalder v Holandsku, stejně jako daler ve Švédsku, Dánsku a Norsku; daler se označoval také termínem riksdaler

3N. Fergusson, The ascent of money. London: Penguin 2009

4 v současné době se vede diskuse zda plastová bankovka je současně polymerová; převažuje názor, že plastová bankovka je ta, která neobsahuje tzv. polymerové okno. Tohoto členění se budeme držet také v našem výkladu.

Autor: Miloš Kudweis | 13. 7. 2012

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář


© 2014 Zdeněk Jindra
TOPlist