Mincovní technika - mincovní stroje, část I.


Mincovní technika prodělala od doby vzniku mince, stejně jako i jiné obory, řadu změn a prošla mnoha vývojovými stupni, na nichž vždy po určitou dobu setrvala. V této práci si kladu za cíl osvětlit částečně vývoj mincovní techniky, zejména strojní se zvláštním přihlédnutím k mincovnictví českému, které reprezentují v období historickém mincovny pražská, kutnohorská, jáchymovská a českobudějovická, posléze pak v době nejnovější kremnická mincovna a po rozpadu Československa mincovna jablonecká.

Dříve než se zmíním o prvních strojích, které usnadňovaly na přelomu středověku a novověku práci mincovním zaměstnancům, je třeba, abych se ve stručnosti dotkl celé technologie výroby mince, která zůstala od dob římského impéria až do počátku našeho věku v podstatě neměnná.

Od dob svého vzniku (cca 650 let před naším letopočtem) až do poloviny 18. století, kdy se do oběhu dostala první platidla kreditní, musela mince splňovat zásadní imperativ. Totiž, aby mohla být měřítkem cen, musela sama představovat určitou hodnotu. Zárukou této tzv. vnitřní hodnoty mince byl drahý kov, který obsahovala. U dnešních kreditních platidel tuto záruku supluje autorita státu nebo banky, která minci, bankovku či státovku vydala.

Do mincovny, která se zabývala výrobou mincí (mimo to ale i medailí, jettonů a jim podobných předmětů), přicházel drahý kov - tedy zlato, stříbro, pak pomocné kovy měď a olovo již přetaveny, zbaveny nežádoucích příměsí, nebo v podobě tzv.mincovního nebo klenotního pagamentu - rozlámané šperky, neplatné mince a pod. Výroba v mincovně byla rozdělena do dvou etap. V první etapě došlo ke zpracování mincovního kovu do podoby tzv. střížků, tj. kotoučků kovu připravených ke druhé etapě - ražbě.

Kov bylo třeba nejprve mísit (legovat), aby se docílilo ideální mincovní slitiny (drahý kov představoval hodnotu mince, přísady pak činili kov tvrdším - odolnějším vůči opotřebení). Z takto vzniklé hmoty se pak odlévaly tzv. cány (též pruty) - tyče určité délky (pro menší druhy mincí představovala délka cánu cca 150 mm, při průměru cca 10 mm) a kruhového průřezu. Tyto cány posléze mincíři kladivy vyklepali na plech tloušťky stanovené druhem mince, jež z nich měla být ražena. Tak vznikl plát, jehož šíře zhruba odpovídala průměru nebo násobku průměru budoucí mince, ale délka jej vždy mnohonásobně převyšovala. V této fázi výroby došlo na přidělení kovu pro jednotlivé mince. Zde velmi záleželo na zručnosti mincíře - střihače střížků, neboť střížek vznikl rozstříháním plátu na pravidelné čtverečky, z nichž byl ostříháním získán kruh, který již musel vykazovat specifickou hmotnost stanovenou instrukcí (královským nařízením). V dobách dřívějších se používalo ještě metody poněkud odlišné - tzv. způsob al-marco - tzn. že z předepsané váhy mincovní slitiny měl být vyražen přesně stanovený počet mincí bez ohledu na individuální hmotnost jednotlivých kusů, což snižovalo nároky kladené na přesnost při stříhání střížků. Později, kdy již záleželo na hmotnosti mincí jednotlivých, došlo ke zpřísnění těchto požadavků. Důraz byl kladen rovněž na vyklepávání plátů vzhledem k vlivu tloušťky plechu na hmotnost jeho jednotlivých částí po oddělení. Ryzost kovu se stávala předmětem četných zkoušek, které probíhaly mezi jednotlivými operacemi. Po konečných úpravách, kdy došlo k vyrovnání střížků všelijak stříháním zprohýbaných a k jejich vybělení (v roztoku vinného kamene a kuchyňské soli), mohlo se přistoupit k závěrečnému, avšak nejpodstatnějšímu procesu výroby mince - k ražbě.

Ražba je tvářecí procedura, jejímž prostřednictvím dochází k pozitivnímu otisku negativního obrazu z razidel na minci, medaili či jiný předmět. K uskutečnění ražby musel mít pregéř (jak byl nazýván středověký razič mincí z německého "pregen" - razit), prováděl-li tzv. ražbu pod kladivem - čili ruční ražbu - k dispozici svrchní a spodní razidlo, kladivo, samotný střížek a pomocníka, který kladl zahřátý střížek pomocí kleští mezi razidla, z nichž spodní (většinou lícní, u pražských grošů rubní) spočívalo napevno v jakémsi dřevěném špalku a svrchní (rubní) držel pregéř v ruce. Zkušeně vedeným úderem pak vtiskl pregéř střížku vloženému mezi razidla (též ražební kolky, či železa.) konečnou podobu ražené mince. (V případě výroby jednostranných mincí se upotřebilo pouze jedno razidlo, přičemž střížek byl kladen na měkký podklad - většinou kůži na mincovní kovadlině. Při výrobě brakteátů ( kolem roku 1210 do r. 1300) bylo někdy jedním úderem vyraženo mincí hned několik (většinou 3 až 5) a to tak, že střížky narovnané na sebe se vložily do shora uzavřené trubky - pouzdra vyloženého kůží, přiložily se na spodní razidlo na něž se pak vedl několikanásobný úder kladiva).

Pokud jsem na začátku tvrdil, že technologie mincovní výroby zůstala po dlouhá staletí neměnná, platí to téměř stoprocentně o první etapě výrobního procesu v mincovně (poněkud odlišná byla mincovní technologie starých Keltů, kteří prováděli ražbu na litém střížku). Prvním nástrojem, který zde výrazně ovlivnil přesnost výroby se stal průbojník. Značně ironická je skutečnost, že důkaz o prvním historicky doloženém použití průbojníku při mincovní výrobě nám přinesl objev padělatelské dílny Na Zlatém koni u Koněprus na Berounsku. Zmíněné penězokazecké doupě pochází z druhé poloviny 15. století a poskytlo nám cenné informace o tehdejších technických znalostech aplikovaných na mincovní výrobě, neboť padělatelé zanechali neporušeně známky o všech krocích své činnosti (obecně panuje shoda v názoru, že výrobní postup padělatelů se jen minimálně, snad vůbec nelišil od výrobního postupu v oficiální vládní mincovně v Kutné Hoře). Průbojník usnadnil výrobu střížků a značně se zasloužil o úsporu materiálu, protože jím vyseknutý kruh ze stříbrného (zlatého) plechu se již nemusel dále upravovat stříháním (jedinou úpravou bylo vyrovnání vypouklého střížku). Zpočátku primitivní "naostřená trubka" došla v průběhu necelého století strojové úpravy. Strojový průbojník bývá často spojován se jménem Leonarda da Vinci (1452-1519). Jednalo se de facto o ruční lis, kde se tlakem na kliku uvádělo pomocí zubového či šroubového převodu v pohyb svislé rameno stroje, zakončené kruhovým nožem. Pohon, stejně jako u většiny následujících zařízení, byl zpočátku ruční, následovalo využití zvířecí síly, vodní energie (tam, kde byly příhodné podmínky) a posléze přišly na řadu parní a elektrické stroje. Těsně před koncem trvání kutnohorské mincovny (r. 1726) vykazuje její mincovní inventář 15 průbojníků na půltolary a stejný počet na krejcary a půlkrejcary(s největší pravděpodobností jde o výměnné nože do strojního průbojníku, nechceme-li připustit, že se v této době používalo ještě průbojníku ručního). Strojní průbojník ze 17. století pak lze spatřit v Českém Krumlově. Ten pochází z bývalé eggenberské mincovny a je zařízen na ruční pohon.

Autor: Ing. Jiří Hána, Ph.D.
Pro Numin.cz zpracoval: Ing. Michal Skalský

Autor: Redakce | 28. 10. 2014

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář


© 2014 Zdeněk Jindra
TOPlist