Mince knížectví Krnovského


První zmínku o Krnovu nacházíme v listině z roku 1240, jíž český král Václav I. daroval tišnovskému klášteru „újezd zvaný Kyrnow, v kraji holasovickém.“ Městská práva získala osada někdy před rokem 1269 a již o několik let později Krnov přešel do rukou Mikuláše I. Opavského, nemanželského syna Přemysla II. Otakara. Samostatné krnovské knížectví bylo z Opavska vyděleno poměrně pozdě – až roku 1377 – a jeho držitelé se často střídali, mnohdy za dramatických okolností. Krnov získal během staletí četná privilegia, mincovní právo si však ponechali pevně v rukou jeho zeměpáni.

Počátky ražby mincí ražby v Krnově souvisí s válečnými událostmi. V létě a na podzim roku 1474 se Slezsko znovu stalo válečným polem. Smrt „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad na jaře 1471 totiž ani zdaleka neznamenala konec bojů o český trůn. Zkušeného politika, jakým Jiří z Poděbrad byl, nyní nahradil mladý, teprve patnáctiletý Vladislav Jagellonský. Byl sice, na rozdíl od Jiřího, pravověrným katolíkem a mohl se opírat o moc svého otce, polského krále Kazimíra IV., to však nemohlo na protřelého a bezohledného politika, jakým byl uherský král Matyáš Korvín, ani zdaleka stačit. Operace polského, českého a uherského vojska zničily větší část země, nepřinesly však žádné rozhodnutí.

Ratibořsko a Krnovsko zasáhly válečné operace nebývalou měrou, neboť přemyslovská knížata Jan IV. a Václav podporovala Vladislava Jagellonského, což se jim také stalo osudným. Hrad Cvilín nad Krnovem byl dobyt vojskem opavského knížete Viktorína z Poděbrad a tím také centrum držav Jana IV., jemuž bylo ponecháno pouze městečko Vladislav (dnes Wodzisław Słąski). V prosinci 1474 se ve Vratislavi sešel poprvé celoslezský sněm, který měl jednat o královských propozicích a zamezit vnitřním konfliktům mezi slezskými knížaty disponujícími značnou mírou nezávislosti. Matyáš se ovšem nerozpakoval využít těchto konfliktů ve svůj osobní prospěch a upevnit svou pozici ve Slezsku vojenskou silou i správními reformami (*1).

Roku 1475 byla vyhlášena měnová reforma, jíž byly zneplatněny všechny starší slezské haléřové ražby a stanoven kurz nově ražených mincí v poměru 1 uherský dukát = 40 grošů. K ražbě vůbec první grošové mince ve Slezsku došlo roku 1470 ve Vratislavi (kde přešla ražba záhy do rukou města) a krátce po vyhlášení měnové reformy i v Krnově, jak o tom svědčí dopis Korvínova komorského grófa Sebastiana Neckera z července téhož roku adresovaný do Vratislavi královskému hejtmanovi Lukáši Eisenrachovi: „...chci Vám sdělit, že chci razit minci pro milostivého pána uherského krále a chci, aby byla platná ve všech městech, městečkách a v celé zemi. Činím tak ve středu před sv. Kiliánem…“ (*2) Ražba královské mince v Krnově neměla patrně dlouhého trvání a brzy byla ukončena pro nedostatek mincovního kovu. Benešovské stříbrné doly byly totiž během výše zmíněných válečných událostí zničeny. Ikonograficky se krnovské groše a půlgroše podobají uherským. Na aversu groše je vyobrazen čtvrcený štít se znakem Horních Uher, Čech, Slezska a Dolní Lužice s opisem MATTHIAS PRIMVS DEI GRATIA REX BOHEMIE (Matyáš První, z boží milosti král český). Ve středu erbu se nachází štítek s rodovým znakem Matyáše Korvína (corvus – lat. havran). Na reversu najdeme Madonu s dítětem v náručí s opisem GROSSVS CARNOVIENSIS (Groš krnovský). Po stranách Madony se nachází iniciály I- S, jež můžeme interpretovat jako počáteční písmena německého názvu města (Jegerdorf – psáno latinskou transkripcí) a křestního jména komorského grófa Sebastiana (Sewolda) Neckera. Půlgroše jsou téměř identické, pouze královský titul na aversu je z nedostatku místa zkrácen o výraz DEI GRATIA.

Mince knížectví Krnovského


Po smrti Matyáše Korvína se stalo Krnovsko předmětem sporů, neboť jej nejpozději od srpna 1491 ovládala Helena Krnovská, sestra vypuzeného knížete Jana. Král Vladislav II. Jagellonský naopak považoval Krnovsko za uvolněné léno Koruny české a udělil je svému věrnému straníku Janu ze Šelmberka. Paní Barbora prý vynikala podle svých současníků „štědrostí ducha,” o čemž svědčí způsob, jakým byl celý spor obratně vyřešen. Stalo se tak sňatkem mezi Jiřím, synem Jana ze Šelmberka a Helenou, dcerou kněžny Barbory. Jiřímu bylo uděleno roku 1506 knížectví včetně knížecího titulu panovníkem v léno, kterému vládl společně s kněžnou Barborou až do její smrti v roce 1510, jíž také končí přemyslovská vláda na Krnovsku (*3).

Roku 1515 udělil Vladislav II. Jagellonský Jiřímu ze Šelmberka mincovní právo, jehož využití zůstává dodnes předmětem sporů. Mincovna na Cvilíně nepochybně existovala; její pozůstatky odkryl roku 1933 amatérský archeolog Gustav Adolf Horny. Bohužel nevíme, jaké mince zde byly raženy, ani zda šlo o padělatelskou dílnu. Nález poškozeného brakteátového razidla inspiroval polského historika a numismatika Boryse Paszkiewicze k domněnce, že zde byly raženy za Jana ze Šelmberka brakteátové haléře s písmenem P přiřazované dříve opavskému knížeti Přemkovi Opavskému (+ 1433) (*4). Tato ražba totiž nezapadá svým provedením mezi oboustranné hornoslezské haléře té doby. Jako protiargument můžeme uvést písmeno P, s jehož interpretací si nevíme rady. Trochu světla do této problematiky by snad mohl vnést rozbor ryzosti kovu dostatečného počtu exemplářů brakteátových a Přemkových oboustranných haléřů. Nadále však musíme tuto otázku považovat za otevřenou.

Jiří ze Šelmberka vládl krnovskému knížectví do roku 1523, kdy je prodal za 58 900 uherských zlatých markraběti ansbašskému Jiřímu Braniborskému z rodu Hohenzollernů. Z jakého důvodu byl tehdy prodej uskutečněn, není známo, ale budoucí události ukázaly, že se tak stalo ke škodě české Koruny a české věci na Krnovsku vůbec. Jiří Braniborský byl typickým představitelem autoritářského vládce. Jako horlivý luterán nechal z města vyhnat mnišské řády, hodlal zavést nové zemské zřízení a především posilovat osobní moc. Krnovské knížectví se mu stalo odrazovým můstkem pro zisk dalších slezských knížectví, Opolska a Zaháňska, jež byl nakonec nucen prodat Habsburkům. V jeho snahách pokračoval jeho syn a nástupce Jiří Fridrich, a to mnohem bezohledněji. Zejména jazykové a náboženské spory mezi krnovskými stavy a knížetem byly velmi prudké.

Je nutno podotknout, že se oba Hohenzollernové snažili zlepšit na Krnovsku hospodářské poměry. Markrabě Jiří nechal ve městě postavit nový zámek a nařídil vydláždit trh, Jiří Fridrich dal městu roku 1551 první městský právní řád (*5).

Hospodářský rozvoj města a mincovní privilegium udělené roku 1515 krnovskému knížeti vedly Jiřího Fridricha k ražbě vlastní mince. Na prvních emisích tolarů a půltolarů z let 1557 – 1558 se významně podílel norimberský měšťan a mincmistr Štěpán Kemlein, jehož v úřadu vystřídal Hans Enders (chybně též jako Endres). Mincovna byla zřízena v objektu bývalého minoritského kláštera a od roku 1560 z ní začaly vycházet především mince krejcarového systému podle nově vydaného říšského mincovního řádu. Byly to krejcary, 2 krejcary, 30 krejcary a 60 krejcary. Nominálovou skladbu doplňovaly také drobné mince ražené podle českých vzorů, bílý a černý peníz (b.l., 1562 – 1563), jež nesou pouze jméno císaře. Od mincí z vládních mincoven se liší pouze hohenzollernským štítem, a proto jsou často omylem pokládány za vládní ražby. Rentabilní ražba drobných nominálů se pochopitelně stala trnem v oku císaři Ferdinandu I. Roku 1562 udělil krnovskému knížeti přísnou důtku pro chování mincmistra Enderse: „…mincmistr přes císařské mandáty skupuje zlato a stříbro ve Slezsku a na Moravě v horách, kde nemá právo nakupovati… .“ (*6) Ražbu nejdrobnějších nominálů proto kníže raději zastavil, ale mince zlatníkového systému nechal razit až do vyhlášení mandátu Maxmiliána II. z ledna 1573, jímž nařídil jejich ražbu v zemích Koruny české ukončit (*7). Mince zlatníkové měny vycházejí povětšinou z rakouských vzorů, avšak je na nich zachován princip symbolického rozdělení mince: na jedné straně byl umístěn císařský znak a jméno stávajícího panovníka, druhá strana nás informovala o osobě vydavatele.

Mince knížectví Krnovského


Roku 1565 nahradili Enderse v úřadu Georg a Leonard Emichovi, kteří krnovskou mincovnu spravovali společně až do roku 1602. Z dalších zaměstnanců jsou uváděni: roku 1563 vardajn Kryštof Herdeck von Döblen a řezač kolků Conrad Farster, roku 1568 šmitmistr Daniel Jokischmann (*8). Tolarové mince Jiřího Fridricha jsou charakteristické svou ikonografií, nápadně připomínající braniborské ražby. Z jejich aversu na nás obvykle hledí kníže ve zbroji nebo v honosném oděvu, s mečem po boku, na reversu pak najdeme kříž s čtyřmi znakovými štíty v meziprostorech a náboženským heslem SI DEVS PRO NOBIS QVIS CONTRA NOS (Je-li Bůh s námi, kdo je proti nám) převzatým z epištoly sv. Pavla Římanům. Na tolarových mincích se rovněž objevují značky rytců. Štítek s hákem na cány a staženými písmeny TW je připisován Tobiáši Wolffovi (*9) (od roku 1574 pracoval na dvoře saského kurfiřta v Drážďanech), značka MK je nepochybně signaturou známého vratislavského rytce Matyáše Kauerhase (*10), jenž řezal mincovní kolky také pro rožmberskou mincovnu v Rychlebech. Zlaté mince byly raženy v krnovské mincovně jen sporadicky a s výjimkou dukátu ročníku 1561, který je znám ve více exemplářích, jde o ražby vesměs raritní až unikátní. Zajímavostí je ražba rýnského zlatého z roku 1563, pravděpodobně pouze zkoušky.

Mince knížectví Krnovského


Jiří Fridrich zemřel roku 1603 bez dědiců, proto ještě za svého života odkázal knížectví svému braniborskému příbuznému Jáchymu Fridrichovi. Stalo se tak vlastně v rozporu s právem, protože smrtí Jiřího Fridricha vymřela ansbašská větev Hohenzollernů a Krnovsko mělo připadnout jako odumřelé léno Koruny české zpět panovníkovi. Vláda Jáchyma Fridricha trvala jen krátce, už roku 1607 knížectví předal jako apanáž svému druhorozenému synovi Janu Jiřímu Krnovskému, nejvýznamnějšímu ze všech krnovských knížat. Kníže již nevěnoval tolik pozornosti zvelebování města jako jeho předchůdci, ale svou pozornost upřel k politickým událostem, které dozrávaly v českém království. Po vypuknutí stavovského povstání se stal velitelem slezského vojska a ani po jeho porážce nesložil zbraně. V odboji proti Habsburkům pokračoval v koordinaci s vojsky sedmihradského knížete Gabriela Bethlena a nadále rozséval hrůzu na jihovýchodní Moravě a Slovensku. Po neúspěšném obléhání Olomouce a drobných šarvátkách došla Gabrielu Bethlenovi trpělivost a prostřednictvím Františka, kardinála Dietrichsteina začal vyjednávat separátní mír, na němž ovšem Jan Jiří Krnovský neměl žádný podíl. Mikulovským mírem uzavřeným v zimě 1621/1622 se Bethlen zřekl titulu uherského krále, za nějž obdržel náhradou opolsko – ratibořské knížectví, zatímco Jan Jiří Krnovský ztratil vše. Krnovské knížectví mu bylo zkonfiskováno a 15. března 1622 předáno do rukou katolíka Karla z Lichtenštejna, přičemž byly zbytky markraběcích posádek na Opavsku, Krnovsku a Těšínsku zlikvidovány vojskem Karla Hannibala z Donína. Vypuzený krnovský kníže rozpustil zbytky svého vojska a v březnu 1624 zemřel jako bezzemek v emigraci v uherské Levoči (*11).

Krnovská mincovna pracovala i za krátké vlády Jáchyma Fridricha, během níž z ní vyšly ½ tolary, tolary a 2 tolary (všechny s letopočtem 1606), na nichž můžeme najít značku správce mincovny Leonarda Emicha. Teprve Jan Jiří Krnovský opět obnovil mincovní produkci v plné míře. Počátkem 17. století došlo k úpadku těžby drahých kovů v tradičních důlních revírech, jejichž produkce poskytovala pro ražbu mince výchozí suroviny. Těžba stříbra a zlata dobývaného ze stále větších hloubek se přestala vyplácet, proto byly doly ponechány v nájmu soukromým těžařům a většina slezských knížat začala hledat cestu k ražbě mincí koupí, roztavením a přemincováním tzv. pagamentu (starších cizích mincí, šperků, nádob z drahých kovů). Nejrentabilnější byla jistě ražba drobných a středních nominálů, proto z řady slezských mincoven vycházely především 3 krejcary ražené podle rakouského systému. Kníže Jan Jiří pověřil řízením mincovny zkušeného mincmistra Valentina Januse (v letech 1603 – 1608 působil v Těšíně), za jehož působení začaly po technické přípravě z mincovny vycházet trojníky, krejcary, 3 krejcary, třígroše ražené podle polského vzoru, ¼ tolary, ½ tolary, tolary a jejich násobky ve váze dvou a tří tolaru ražené z týchž razidel. Roku 1613 nahradil Januse ve funkci mincmistra Kašpar Henemann, za jehož působení byly raženy především 3 krejcary, a to až do roku 1621, kdy byla mincovna definitivně uzavřena.

Mince knížectví Krnovského


Některé tolarové nominály nesou na aversu písmena F-V-C či F-C-V. Nejedná se o značku mincmistra ani rytce, ale o zkratku náboženského a osobního hesla Jana Jiřího Krnovského FIDES VIRTVS CONSTANTIA (*12)(Víra je trvalá ctnost). Rovněž zlaté mince, ač vesměs velmi vzácné, byly produkovány ve větší míře, než za jeho předchůdců. V posledních dvou letech své existence razila mincovna velké množství zlatých dvoudukátů, které nepochybně sloužily k výplatě žoldu stavovského vojska. O jejich intenzivní ražbě svědčí i fakt, že byly zastoupeny v osmi exemplářích ve známém Košickém pokladu, ukrytém o plných šedesát let později.

Mince knížectví Krnovského


Pomineme-li ražbu středověkých grošů, pracovala krnovská mincovna kontinuálně přes šedesát let, a ačkoliv představuje ražby pouze tří knížat z rodu Hohenzollernů, může se pochlubit četností dnes velmi ceněných ražeb a širokou nominálovou škálou mincí, jež sloužily skutečnému peněžnímu oběhu.

Zdroje:
*1 Rudolf ŽÁČEK, Dějiny Slezska v datech, Praha 2004, s. 106 - 107
*2 Blíže: Ferdinand FRIEDENSBURG, Schlesiens Münzgeschichte im Mittelalter, Breslau 1887
*3 Vladimír BLUCHA, Stručné dějiny Krnovska, Krnov 2008, str. 5 - 6
*4 Blíže: Borys PASZKIEWICZ, Pieniądz gornośląski w średniowieczu, Lublin 2000
*5 Zdeněk JIRÁSEK a kol., Slezsko v dějinách českého státu, Praha 2012, s. 56 – 57, 2 sv.
*6 Blíže: Ferdinand FRIEDENSBURG, Schlesiens neuere Münzgeschichte, Breslau 1899
*7 Petr VOREL, Od pražského groše ke koruně české, Praha 2004, s. 144
*8 Hugo VON SAURMA – JELTSCH, Schlesiens Münzen und Medaillen, Breslau 1883, s. 77
*9 Petr HAIMANN, Slovník zhotovitelů mincí, medailí, plaket, vyznamenání a odznaků se vztahem k Čechám, Moravě a Slezsku (1505 – 2000), Praha 2006, s. 534
*10 Týž, s. 202
*11 Zdeněk JIRÁSEK a kol., Slezsko v dějinách českého státu, Praha 2012, s. 94 – 96, 2 sv.
*12 Zuzana HOLEČKOVÁ, České, moravské a slezské mince 10 – 20. století, Národní muzeum – Chaurova sbírka, nevládní tolarové ražby – ražby slezských knížectví, Praha 2010, s. 26 – 27

Fotodokumentace byla převzata z coinarchives.com a wcn.pl

Autor: Jan Rolenc | 14. 5. 2013

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář


© 2014 Zdeněk Jindra
TOPlist